THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Asi nejsem sám, kdo nemá příliš v oblibě pondělí. Povětšinou den plný špatné nálady a stresu se však občas dočká i příjemného zakončení. Tohle platilo i první pondělí letošního dubna, kdy do Prahy zavítala dvojice amerických vyslanců post rocku – žánru, jehož existence se sice datuje už od počátku poslední dekády druhého milénia, ale velikou popularitu zažívajícího až v posledních několika měsících. Tak akurátně zaplněná a čerstvě zrekonstruovaná (kvůli snížení hladiny hluku bylo nutné snížit stropy a zvednout podlahu) strahovská Sedmička krátce před osmou hodinou přivítala první vystupující.
OSTINATO z Virginie se ve svém setu logicky opírali hlavně o kompozice z nedávno vyšlé desky „Chasing The Form“. Melancholií a příjemnou atmosférou prostoupená hudba se ihned dostávala pod kůži. Delší a pestré skladby se tak stávaly vítaným prostředkem k rozjímání. Zvuk byl toho večera očividně nastaven na performanci ryze instrumentální muziky, což se projevilo během několika málo momentů, kdy do hudby OSTINATO vstupuje i prvek v podobě vokálů. Tyto ač už samy o sobě poměrně nenápadné a intimní tak zanikaly ve zvuku ostatních nástrojů. Těm sice vévodila hlavně náladotvorná kytara, ovšem velmi výrazným prvkem budujícím atmosféru jednotlivých skladeb byly hlavně housle, které obsluhovala jediná příslušnice něžného pohlaví v sestavě kapely. Naproti studiové podobě na mě OSTINATO působili mnohem živelnějším a výraznějším projevem, byť k jejich poslední desce chovám větší než malou náklonnost.
Ovšem to samé se dá prohlásit i o jejich spolucestujících MASERATI. Aktuální nahrávka „Inventions For The New Season“ uklidňuje až příjemně uspává svojí repetitivností, aby ty samé skladby v živém provedení vyzněly jako plnotučná energeticky bohatá pochutina. Monotónní rytmy spíše než k zasněnému klimbání sváděly k neposednému pohybu a i kytary se místo šeptání odhodlaly k poněkud hlasitějšímu projevu. První dvě skladby z poslední desky – „Inventions“ a „12/16“ zahrané ve stejném pořadí tak dokonale vyvedly z očekávání komornějšího koncertního zážitku. Musím se přiznat, že jsem byl velmi příjemně překvapen živým provedením MASERATI nepostrádajícím živelnost i nasazení. Ona monotónnost, která je jim některými vytýkána a jinými zase velebena, tak dostala překvapivý taneční nádech. Co se týče repertoáru, tak se taktéž hrálo převážně z aktuální desky, vyjma menšího vzpomínání v podobě dvou skladeb, z nichž jedna zazněla v rámci přídavku. Ten skončil pár minut před desátou hodinou a navzdory tomu, že nikdo z přítomných by se v případě pokračování koncertu nezlobil, bylo nutné dodržet nové nařízení týkající se hodiny ukončení koncertů na Sedmičce.
Příjemný večer ve společnosti dvou kvalitních kapel. Těšme se na další takové!
MASERATI i OSTINATO předvedli skutečně příjemný set a jejich studiová tvorba nabyla v živém provedení dalších jemných nuancí. OSTINATO působili proti albové podobě mnohem barevněji, podstatně upustili od určité "sešněrovanosti" a z jejich projevu sálala intenzita. Hypnoticky rytmická hudba MASERATI skutečně působí velmi tanečně, což potvrdily i ohlasy účastníků koncertu. Skladby z poslední řadovky však kapela naživo předvedla v podstatně hutnějším zvukovém provedení, pohrávaje si takřka s nekončícími repetitivními smyčkami, které se hezky přelévaly do distorzní stěny vyplňující celou plochu klubu.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.